Jaký je rozdíl mezi tím, když se někoho snažím směřovat k nějakým hodnotám – a když s někým manipuluju?

Manipuluji, pokud někomu vnucuji něco, co dělat nechce, a používám různé manipulativní metody, abych ho k tomu přesvědčil. Manipulací chci dosáhnout na jeho úkor svých potřeb. Neptám se ho na jeho názor, nutím ho, aby přijal to, co chci já, proti jeho vůli, a neřeknu proč. Zatajím mu pro něj nepříjemné informace, neukážu mu důsledky, ale vyžaduji to od něj za každou cenu ze své moci pod výhružkou trestů. Manipulátor nemá empatii a chce člověka za každou cenu dovést tam, kam potřebuje. Naopak rodič, který nemanipuluje, se to, co při výchově svému dítěti předkládá, snaží vysvětlit. Samozřejmě přiměřeně jeho věku. Nepracuje s tresty, ale s důsledky. To znamená, když se dítě rozhodne určitým způsobem, tak je dopředu jasné, co bude. Například ví, že když si nestačí hlídat čas a přijde domů pozdě, tak jej rodiče nebudou chtít pouštět ven na tak dlouho. To, že bude muset chodit domů mnohem dříve, nebude trestem, ale důsledkem jeho rozhodnutí.

Jak bychom měli výchovně přistupovat k jednotlivým věkovým kategoriím, abychom se vyvarovali manipulaci, ale zároveň, abychom stále dokázali vychovávat?

V předškolním věku ještě děti nejsou schopny posoudit důsledky svého chování. Mohou dostat na výběr z dobrých rodičem nebo vedoucím zvolených možností a pro nějakou se rozhodnout. Děti v mladším školním věku už jsou schopny důsledky posoudit a usoudit, co je pro ně nejpříjemnější. Ale zatím stále potřebují znát možnosti, protože ještě nejsou schopny samy řešit problém. Děti ve starším školním věku problémy řešit umějí a je potřeba je vést k samostatnosti. Vedoucí by jim měli říkat: „Tady je nějaký problém, pojďme jej definovat, vy navrhněte nějaká řešení. Uvědomte si, k jakým důsledkům to povede, a posuďte, které řešení je nejvýhodnější třeba z hlediska času, nákladů, efektivity. Pak se sami rozhodněte, co je pro vás nejlepší.“ Mladým ve věku 15-18 let bychom měli přenechávat ještě více zodpovědnosti. Nenést ji jako vedoucí celou sám, ale pověřovat mladého rovera úkoly tak, aby je mohl sám řešit. Postupně tak vychováváme člověka, který může jednou být sám vůdcem. Rover získává víru ve svůj úsudek, stává se samostatnějším, až je zralý sám úlohu vůdce převzít.

Ve vedení nastane občas situace, kdy musí vedoucí zaujmout direktivní, možná i trochu manipulativní postoj, protože není čas brát stoprocentní ohled na názory všech. Jak k této situaci a k její reflexi přistupovat, aby i tento způsob jednání skupina přijala pozitivně?

Vedoucí musí skupině vysvětlit, že nemá jinou možnost, než se rozhodnout v dané situaci podle sebe. Například protože není víc variant, nebo je potřeba rozhodnout rychle. I v následné reflexi říct: „V této situaci jsem vám nemohl dát na vybranou, musel jsem rozhodnout rychle. Vím, že to pro vás bylo nepříjemné, třeba jste s tím ani nesouhlasili, ale jiná možnost nebyla.“ Lidé to přijmout.

Co když začne mladý člověk výchovu vnímat jako manipulaci a třeba si říkat: oni mnou manipulovali, když mi říkali, abych vždycky mluvil pravdu?

Velmi důležitá je osobnost vedoucího a to, jak žije. Jestliže mi říká, abych nemanipuloval, a sám manipuluje a neříká pravdu, tak mu samozřejmě nebudu věřit, hlavně ve věku dospívání. Vedoucí musí být ideálním vzorem, jít příkladem a chovat se tak, jak je to správné a tak, jak to učí ostatní. Mladý člověk to přijme a bude to dělat stejným způsobem.

Jak se chová člověk, který druhými manipuluje?

Například manipulátor z pozice moci vyvolává v druhých strach. Manipulovaný člověk je na to citlivý a bojí se odmítnout. Pokud nemá nad druhým moc, pak ho druhé chválí a pochlebuje mu tak, aby dosáhl svého cíle. Když vystupuje z pozice moci, používá metodu, kdy snižuje hodnotu druhého a ukazuje mu, že je méněcenný, a nechává jej v nějaké závislosti. Většina manipulátorů si nejsou vědomi toho, že by manipulovali, prostě jen používají způsoby komunikace předané výchovou a formované předchozí zkušeností.

Existuje nějaký typ lidí, kteří mají přirozeně sklon k manipulativnímu jednání?

Je to typ člověka, který byl vychováván autoritativní výchovou. V jeho rodině nebyla možná žádná diskuze, vždycky to bylo o tom, co chtěl rodič. Rodič rozhodoval z pozice moci někdy tak a jindy onak, jak se mu to právě hodilo, nezajímalo ho, jak se ostatní cítí a všichni se museli přizpůsobit. Vyžadoval od druhých to, co sám nedělal.

Jaké stopy může na dítěti zanechat výchova v autoritativní rodině?

Existují dva scénáře. První je, že se člověk stane konformním, protože se bude chtít zavděčit autoritě, jak to zažil ve své rodině. Snaží se udělat autoritě, co jí vidí na očích, aby byl pochválen. Takový člověk je pak zranitelný a autorita, pokud je nezdravá,  ho může zneužívat. Druhý scénář je, že se dítě v pubertě vzbouří a začne bojovat o moc. To znamená, že při setkání s autoritou s ní začne bojovat o rozhodovací slovo. Autority ho nikdy v životě nepřijmou, protože ho budou brát jako rivala. Zdravá autorita by se však měla snažit být pro takovou osobu vzorem a vést ji k empatii. Když třeba takový člověk někomu ublíží, může s ním situaci rozebrat, aby to v něm zachovalo nějakou reflexi a příště se choval jinak.

Jak přistupovat k takovému nevědomému manipulátorovi, například když svou moc uplatňuje při rozhodování ve skupině?

Manipulátor bude z pozice autority prosazovat svůj názor, aniž by se ptal ostatních, co chtějí. Bude se domnívat, že je jeho názor nejlepší a druhým sdělovat neúplné informace podle toho, jak se mu to bude hodit, jen aby druhé přesvědčil o své pravdě. Je třeba jej upozornit a říct mu: „To, co jsi teď udělal, je manipulace. Zkus se podívat na to, jak to vidí ostatní. Jak se asi cítí? Nedokázali říct ne, protože neznali všechny informace. Příště jim zkus říct všechny informace na začátku, a pak se teprve zeptej na jejich názor.“

Co má člověk dělat, když si uvědomí, že se někdy chová manipulativně?

Jediná šance je vyzkoušet se vžít do kůže ostatních. To mě může trochu zastavit v tom, abych se příliš neprosazoval. Uvědomit si, že to ostatním nebude příjemné, budou se mi muset přizpůsobit a budou nespokojeni. Konkrétně můžu své manipulativní chování potlačit například tím, že si ve skupině předem určíme, že v momentě rozhodování se vyjádří všichni členové skupiny a teprve poté se hledá výsledek, se kterým by bylo spokojených co nejvíce lidí, ideálně všichni.

Jak empaticky přistupovat k druhému člověku?

Empatie je, snaha vžít do situace jiného člověka. Empatická reakce je pojmenování pocitu. Například pokud byste mi vyprávěla nějaký příběh, který by byl pro vás hodně těžký a já bych vám na konci řekl: „Vnímám, že to máte teď asi hodně těžké.“ V mé reakci je porozumění tomu, jak se teď máte, a snaha to nějak slovně pojmenovat. Pokud vy odpovíte: „Ani ne tak těžké, ale cítím velký strach.“, pomáháte mi poznat váš svět a lépe vám porozumět.

Co když za mnou přijde dítě nebo kamarád a postěžuje si. Co vlastně požaduje?

Vždycky záleží na tom, s čím tento člověk přijde. Pokud by se přišel jenom svěřit a chtěl by, abych mu naslouchal, tak tím, že ho vyslechnu a pojmenuji jeho pocit, je cíl splněn. Když chci člověka podpořit, tak můžu říct: „Rozumím ti, máš to moc těžké.“ Uvidí, že s ním jeho starosti nesu. A to třeba stačí. Nebo mu mohu nabídnout: „Co bych pro tebe mohl udělat? Jak bych ti mohl pomoct?“ A chce-li poradit, většinou chce, abych mu pomohl, aby si sám našel řešení. Nevyžaduje, abych mu řekl: „Teď jdi a udělej…“ I když takovýto způsob jednání může vyžadovat někdo, kdo byl vychovávaný autoritativně a potřebuje někoho, kdo mu řekne, jak má jednat. To ale není zdravé, protože takový člověk není samostatný.

Jsou dnešní mladí snáze manipulovatelní nebo mají tendenci proti autoritám spíše bojovat?

Myslím si, že dnešní mladí jsou minimálně manipulovatelní. Snaží se vymezit vůči generaci jak politiků, tak i rodičů a snaží se věci vidět z více pohledů a přemýšlet o nich. Jsou schopni si hledat informace a porovnávat je, posuzovat lidi podle toho, jak se chovají a ne podle toho, co říkají. 

'Vlastním Renault Grand Espace IV a porouchala se mi startovací karta - přesalo fungovat tlačítko na zamykání auta. Navštívil jsem autorizovaný servis, kde mi sdělili, že nová karta bude stát 3200 Kč a že se dodává spolu s mechanickým klíčem, který se do ní zastrkává pro případ nouze. Jinak lze koupit mechanický klíč samostatně, který stojí 1300 Kč. Řekl jsem, že nový klíč nepotřebuji, protože si ho vyndám ze staré karty a zasunu do nové, a proto si chci koupit pouze elektronickou část bez klíče. Bylo mi sděleno, že novou kartu musím koupit pouze jako komplet i s novým klíčem, který se vyrábí ve Francii, a proto na to vše budu nejméně 10 dnů čekat než ho vyrobí a spolu s kartou pošlou.Podal jsem tedy na servisní oddělení Renault Česká republika podnět ke zlepšení zákaznických služeb, aby zařídili možnost koupit si elektronickou část karty samostatně stejně, jako lze samostatně koupit klíč. 

Na můj podnět přišla z Renaultu ČR tato odpověď:

děkujeme za Váš podnět k prodeji náhradních dílů. Je to pro nás cenná zpětná vazba. Váš podnět předáme na příslušné oddělení.

Za tři týdny přišla od pana Milana Bydžovského ze služeb zákazníkům Renault ČR následující odpověď: 

dle ověření veškerých informací Vám potvrzujeme informaci, že je možné zakoupit kartu vozu pouze s klíčem. Z technických důvodů není v tuto chvíli možné objednat samostatnou kartu k vozu bez klíče.

Když jsem se dožadoval bližšího vysvětlení, co znamená "z technických důvodů", přišla mi následující odpověď:

detailní specifikace prodeje náhradních dílů jsou interní informací značky Renault. Společnost Renault se na základě ověřených postupů rozhodla prodávat kartu k vozu pouze jako komplet včetně klíče. Zakoupit kartu k vozu samostatně skutečně není možné.

Napadlo mě, že asi pro zachování stávající situace mají v Renaultu opravdu důležité důvody: vytáhnout ze zákazníků co nejvíce peněz