Lektor, terapeut, kouč a konzultant

Otázky a odpovědi

Proč je dnes výchova jiná než kdysi

Proč je dnes výchova jiná než kdysi? Nakolik ji ovlivňuje dění ve společnosti?

Od počátku minulého století pod vlivem demokratizace euroamerické společnosti přestává převážně uplatňovaná autoritativní výchova fungovat. Každá další generace je stále více ovlivňovaná prostředím a médii prohlašujícími rovnocenná práva pro všechny. Výchova na základě odměn a trestů přestává být účinná, protože, pokud rodiče dítě potrestají, tak ono má za to, že má právo to rodičům vrátit. U odměn je situace obdobná, protože jakmile ji rodiče používají, dítě si odměnu začne u každého dalšího případu automaticky nárokovat. A jelikož žijeme v tržním prostředí, děti jsou nadále motivovány pouze v případě, když se odměna v určitém poměru neustále zvyšuje. Proto se dnes uplatňují zejména principy efektivní výchovy definované Rudolfem Dreikursem založené na povzbuzování, zapojování dětí do činností v domácnosti, respektující komunikaci, učení dětí samostatnému řešení problémů a logických důsledcích vyplývajících z volby dítěte, v rámci mantinelů, které rodiče dítěti nastaví.

 

My jsme si nedovolili tak odmlouvat rodičům, jak je to běžné dnes, čím to je?

Sílící liberalismus kolem nás vede děti k tomu, že vyžadují pro sebe maximální práva, ale nechtějí žádné povinnosti. Bezradní rodiče pak reagují na tento společenský trend tím, že uplatňují liberální nebo nezdravě ochraňující výchovu. To pak vede k tomu, že ve společnosti je, řečeno typologií Alfréda Adlera, stále více panovačných, ziskových a neúspěchu se vyhýbajících typů a ubývá typů sociálně užitečných. To má samozřejmě vliv na hodnoty a růst negativního chování k sobě navzájem v celé společnosti.

 

Výrazně se změnila také role otce – proč tomu tak podle vás je?

Vzory výchovy, kdy otec byl hlavou rodiny a všichni členové domácnosti jej museli poslouchat, jsou již přežitkem a přestávají platit. Otcové si sice ze své původní rodiny stále nesou vzorce této výchovy a snaží se je aplikovat, ale tyto metody se převážně míjejí účinkem. Otec i matka, pokud chtějí mít u dětí autoritu, musí jít sami příkladem, a to, co vyžadují od dětí musí sami žít a dodržovat. Pro rodiče je to náročné v tom, že si musí dobře promyslet, jaká pravidla chtějí v rodině zavádět a jak budou v jejich vyžadování sami k sobě i k dětem důslední. O to více pak zde platí princip, že děti jsou zrcadlem či obrazem svých rodičů. V důsledku vysoké rozvodovosti stále více dětí vyrůstá bez otce a to se projevuje v tom, že zejména synům schází dobrý vzor.      

 

Dnes už církev nemá ve společnosti takový vliv jako dřív, ovlivnilo i toto dnešní výchovu?

Církev je vnímána negativně na základě předsudků nebo jako autoritářská, a tudíž může být spojována s negativními zkušenostmi souvisejícími s autoritativní výchovou. Hodně to může podporovat i výklad Písma, kdy Bůh je vnímán jako všemohoucí trestající autorita. Ale Bůh netrestá, nýbrž vychovává k zodpovědnosti tím, že nastavuje hranice, v nichž se má člověk pohybovat. Pokud člověk hranice překročí, tak ho varuje, aby tak nečinil. Jestliže se ovšem člověk nenapraví, tak nese důsledky svého jednání, na které byl předem upozorněn.

Církev může výrazně pomáhat rodičům vyrovnávat se s negativním působením dnešní společnosti na děti právě podporou výchovy k odpovědnosti. Může tak činit různými publikacemi, přednáškami, praktickými kurzy rodičovství a organizováním svépomocných skupin, kde se bude jednat o tom, jaká pravidla a jakým způsobem je v rodinách nastavovat.

 

Slyšela jsem, že se dnes výrazně liší výchova na venkově a ve městech – proč takový rozdíl a v čem nejvíc spočívá?

Je to pravda. Hodně v tom hraje roli zapojování do činností v domácnosti. Zatímco ve městech jsou děti zapojovány do činností v domácnosti minimálně, na venkově se často podílejí na činnostech v rodinném hospodářství. Jejich zapojování je zcela přirozené a takto jsou jasně stanovena jejich práva a povinnosti. Ve městech, kde není struktura volného času přirozeně daná, pak rodiče nutí k zavádění řádu, který není až tak přirozený nebo není zaveden vůbec. Děti ve městech u zaměstnaných rodičů tak mohou o volném čase samy daleko více rozhodovat, často v domácnosti nemají žádné povinnosti a neví, jak s volným časem naložit.

Čím je ovlivněna důvěra v pracovním týmu?

Důvěra v pracovním týmu se odráží od firemní kultury. Může to být patrné již ze vzájemného oslovování mezi pracovníky. V některých firmách, zejména z angloamerické oblasti, je nastaveno tykání, jež otevírá pole k větší důvěře. Další možností je vykání a oslovování se křestními jmény. Nejmenší důvěru pak navozuje vykání a oslovování se pane, paní či slečno spolu s příjmením, což je u nás dosud nejběžnější forma. Pokud se pracovníci znají lépe, mohou si začít tykat, ale to již nevychází z firemní kultury, nýbrž z navázání neformálních vztahů mezi pracovníky a řídí se to při tom zakořeněnými  pravidly společenského chování.

Tykání může napomoci důvěře mezi pracovníky, co je ale pro vytvoření důvěry nejdůležitější, je nastavení pravidel. Vzájemně sdílená pravidla mohou být vymezena již zmíněnou firemní kulturou nebo nastavena vedoucím pracovníkem. Pokud nejsou pravidla nastavena nějakou autoritou, mohou se na nich dohodnout pracovníci mezi sebou. Zde je však nebezpečí, že na základě individuálně dohodnutých pravidel, někdy tzv. „nepsaných“ pravidel mohou vzniknout různé koalice mezi pracovníky, které mohou vést k šikanování, tzv. „mobingu“ vůči pracovníkům jiným. Zde je to vždy na vedoucím pracovníkovi, nakolik takové praktiky toleruje nebo dokonce podporuje. Mezi obvyklá vzájemně sdílená pravidla v pracovním týmu patří formulace společného cíle, vzájemná zastupitelnost, rovnocenný přístup k informacím, rozdělení kompetencí a zodpovědností,  pravidla vzájemné komunikace a finančního a nefinančního hodnocení. Pokud jsou pravidla dobře nastavena, všichni pracovníci s nimi souhlasí a řídí se podle nich, pak mezi nimi vládne značná důvěra.

Jakým způsobem máme komunikovat s dospívajícími dětmi?

Komunikace s dospívajícími musí být založena na respektující komunikaci. Respektující v tom smyslu, že s dítětem nehovoříme způsobem a tónem jako nadřízený s podřízeným, ale jako s rovnocenným partnerem, který má právo mít podobné potřeby a pocity jako my. Dítěti má být umožněno vyjádřit svůj názor na to, jak vidí situaci, co se mu nelíbí a co by chtělo změnit. Rodič by měl připustit diskusi, vysvětlovat svá rozhodnutí a nepoužívat stále jen příkazy, nadávání, nálepkování, urážení, kárání, nenaslouchání a odmítání názorů a pocitů dětí.

Důležitý je i respekt v tom, že když rodič udělá chybu, měl by se dokázat za ni dítěti omluvit. Tím učí dítě, že každý může dělat chyby. Zásadní ovšem je, že se za ně druhému omluví, poučí se z nich a bude se snažit se jich příště vyvarovat.

Pokud v rodině existuje respektující komunikace, dítě se naučí spolupracovat, vážit si samo sebe a brát v potaz druhé a jejich názory. To pro něj má velký přínos do budoucna pro navazování partnerských vztahů a zejména pak pro jeho fungování s ohledem na řešení konfliktů mezi partnery a výchovu dětí.

 

Jak s dětmi komunikovat při řešení problémů?

Pokud se problém dítěte týká pouze jeho a rodič není do problému nijak zatažen, používáme vstřícné naslouchání. Cílem této metody je vytvářet a prohlubovat důvěru mezi rodičem a dítětem. Týká se především naší reakce na problém, se kterým dítě přichází. Dítě má právo otevřeně vyjádřit svůj názor i své pocity bez obav z odmítnutí. Tendencí rodičů je nevyjadřovat své city, protože byli takto vychováváni. Rodiče nejsou zvyklí naslouchat, a proto nenechávají dítě vylíčit problém do konce a začnou obvykle předjímat, kárat, radit a nabízet dítěti hotové řešení, které je z jejich pohledu optimální. Taková odpověď ovšem naznačuje, že rodič neposlouchal ani nepochopil, co bylo řečeno, přerušuje komunikaci. Pokud rodič takto několikrát zareaguje, dítě se mu přestane svěřovat, protože nenachází v jeho reakci to, co očekává - porozumění. 

Nejprve je třeba pouze poslouchat. Přesto, že vás to bude během vyprávění dítěte svádět k nějaké reakci, například dobře dítěti poradit, pokuste se udržet se a dítě nepřerušovat. Až bude dítě chtít nějakou reakci z vaší strany, samo vás k ní vyzve. Dále se během vyprávění dítěte pokuste porozumět, jak se dítě cítí, i když s jeho pocity sami nesouhlasíte, protože vy byste v této situaci podobné pocity měli zřídka. Poté se pokuste slovně pocit dítěte pojmenovat. I když si nejste přímo pocitem dítěte jistí, pokuste se jej formulovat. Pokud pocit neuhodnete, nic se neděje, dítě vás opraví a pravý pocit pojmenuje za vás. U menších dětí pomáhá rozvést přání a touhy dítěte do fantazijní představy. Rozepišme si teď tento postup do čtyř základních kroků:

  1. Posaďte se k dítěti, aby vaše oči byli ve stejné úrovni, poslouchejte tiše a pozorně.
  2. Během vyprávění dítěte dávejte najevo svou snahu se do něj vcítit a porozumět mu zejména neverbálními signály: oční kontakt, výraz obličeje, pokyvování hlavou a zvuky doprovázející vcítění se do jeho situace: „hm, aha, skvěle, ouvej“, „ježkovy voči“ …
  3. Pojmenujte pocit, který dítě má:

Příklady negativních pocitů:  „To tě naštvalo.“ „ Zlobíš se na něj.“ „Cítíš to jako nespravedlnost.“ „Máš pocit, že tě zradili.“ „Měl jsi velký strach.“ „Byl jsi z toho nešťastný.“ „Hodně se tě to dotklo.“ „Cítil si to jako urážku.“ „Cítil ses bezmocný.“ „Byl jsi z toho otrávený.“  

Příklady pozitivních pocitů: „To bylo příjemné.“ „To tě povzbudilo.“ „Měl si pocit uznání.“ „Měl jsi z toho radost.“ „Byl jsi z toho nadšený.“ „To tě potěšilo.“ „Byl jsi na to hrdý.“ „Byl jsi spokojený.“ „To se ti ulevilo.“ „Byl si mu za to vděčný.“

  1. Přání: „Kéž by se to bývalo nestalo.“ „Kdyby to tak šlo vzít zpátky.“ Kéž by to příště dopadlo také tak.“  „Kdyby se to podařilo příště ještě lépe.“ 

To, že dítě celou věc při vyprávění rodiči popíše, mu pomůže získat o situaci přehled, provést její analýzu. Často se stává, že dítě si takto problém vyřeší samo a rodič mu přitom vůbec nemusí pomáhat. Pokud dítě potřebuje s řešením problému pomoci, můžeme využít metodu řešení problému v pěti krocích.

Nejprve necháme dítě, aby přišlo s nápady, jak situaci řešit. Přitom nápady nehodnotíme, pouze je shromažďujeme. V dalším kroku hledáme řešení tak, že pomocí otázek dítě vedeme, aby zhodnotilo možné následky jednotlivých návrhů. Vyloučíme v tomto kroku zároveň ty návrhy, které jsou nepřijatelné, a ponecháme ty, které podle dítěte jsou z hlediska dosažení cíle reálné. Vedeme dítě ke stanovení kritérií pro hodnocení reálných návrhů a podle nich necháme dítě vybrat nejpřijatelnější návrh. Mezi hlavní kritéria většinou patří úsilí, to je množství potřebné věnované energie, dále čas, jak bude realizace dlouho trvat, a finance, kolik bude realizace návrhu stát a zda na to máme dostatečné množství peněz. V následujícím kroku připravíme plán, jak vybraný návrh zrealizovat. Důležité je definovat, kdo, co, kdy, kde a jak udělá. Tím, že dítě si samo pod naším vedením jednotlivé kroky naplánuje, bere si zodpovědnost za to, že plán uskuteční. Do tohoto kroku patří i naplánování, jak bude probíhat zhodnocení. Samotné zhodnocení, jak akce dopadla a nakolik bylo dosaženo stanoveného cíle, je posledním krokem řešení problému. Zde hodnotíme funkčnost plánu, jak se ho podařilo zrealizovat, zda byl problém vyřešen a jak byl zvolený návrh účinný. Pokud nebyl problém vyřešen nebo nebylo dosaženo očekávaného zlepšení, začínáme znova shromažďováním návrhů. Nyní máme už větší šanci problém vyřešit, protože už máme po minulé zkušenosti daleko lepší vhled do celé situace.

 

Jak sdělit dítěti, že se mi jeho chování nelíbí?

V případě, že se nám na chování dítěte něco nelíbí, protože narušuje naše práva nebo dítě neplní své povinnosti, je třeba mu tuto okolnost sdělit. Neměli bychom to dusit v sobě nebo si chování nevšímat, ale je třeba opravdu reagovat. Dítě potřebuje nastavit hranice, co si smí nebo nesmí dovolit.

Důležitá je ovšem forma, jakou to dítěti sdělujeme. Rozhodně bychom se neměli nechat unést hněvem a začít na něj útočit, obviňovat ho, kritizovat nebo mu nadávat, ve formě „Ty-sdělení“, jako „ ty jeden…“  Takové sdělení druhého obviňuje a vzbuzuje v něm obrannou reakci, protože je svou podstatou agresivní.

Při sdělování toho, co se nám nelíbí, bychom se měli soustředit na naše pocity a popsat, co s námi chování dítěte dělá: „Já-sdělení“. Toto sdělení se soustřeďuje na nás a nikoliv na druhé. Vyjadřuje, co cítíme, ale neobviňuje. Zaměřujeme se přitom na chování dítěte - na čin, nikoliv na obviňování dítěte jako osoby. Jak v takovém případě postupovat.

  1. Popište chování, které vám vadí (nehodnoťte, neobviňujte)

„Když jsi nepřišla do kina, jak jsme se domluvily a nebyla jsi ani dostupná na telefonu.“

  1. Vyjádřete své pocity, které ve vás chování dítěte vyvolává

„Bála jsem se o tebe a měla jsem strach.“

  1. Vyjádřete příčinu, konkretizujte důvod, proč se tak cítíte

„Nevěděla jsem, jestli se ti něco nestalo.“

  1. Nastavte pravidlo pro příště nebo nechte samo dítě navrhnout řešení

„Přála bych si, abys nosila u sebe mobil.“ nebo

„Jak myslíš, že by se tomu dalo pro příště zamezit?“

  1. Vyžádání souhlasu – potvrzení závazku

„Můžu tě o to požádat?“ nebo

„Takže jsme se dohodli, že …. Je to tak?“

Ideální pro budoucí fungování dětí v životě, například pro budování vztahu s jeho budoucím partnerem, je láskyplná, vciťující se, ale přitom důsledná výchova. Při této výchově jde o vcítění se do druhého nejen v případě rodičů do dětí, ale i dětí do rodičů. Rodiče i děti si dávají najevo, co se jim líbí i nelíbí a snaží se sobě navzájem vyhovět. Přitom je důležitý nejen obsah sdělení, ale zejména neverbální komunikace, která jej doprovází. Důležitý je zejména tón hlasu a výraz tváře, protože když říkáme, že nás chování dítěte štve a přitom se tváříme příjemně, dítě neví, na čem je. Pokud obsah není v souladu s neverbálním sdělením, dítě neví, co opravdu rodič chce, je nervózní a nejisté.

Nejhorším trestem pro dítě je odnětí společenství a lásky. Obvykle používaný trest, dítě poslat někam za dveře na hanbu ještě se slovním doprovodem typu: „Nemám tě rád a jdi mi z očí, nechci tě vidět.“ je pro dítě značně zraňující. Komunikace s dítětem je naopak alternativou k odsouzení a vyloučení dítěte, protože probíhá ve společenství s ním. K nápravě chování dítěte tak dochází pomocí nastavování hranic. Dítě má právo svůj pocit vyjádřit, ale musí to dělat kultivovanou formou, to znamená nenadávat, neurážet a nezraňovat, ale použít „Já-sdělení“. Samozřejmě toto pravidlo platí vzájemně. Rodič taktéž má právo vyjádřit svůj hněv, ale nadávat ani uhodit dítě nesmí. 

Co je lepší - uzavřít manželství nebo společně žít na zkoušku?

Nejvýraznějšími dnešními trendy jsou následující skutečnosti: vzrůst průměrného věku při vstupu do manželství, pokles počtu narozených dětí, nárůst počtu nesezdaných soužití, nárůst mimomanželské plodnosti, přesun od smluvních vztahů k emočním poutům při výběru partnera, nárůst počtu rozvodů. Já jsem si z nich vybral dva, která vnímám jako dost podstatné, protože ovlivňují i ty ostatní.

Prvním je nárůst nesezdaných soužití, tzv. „manželství na psí knížku“. Oproti počátku devadesátých let minulého století se o třetinu zvýšil počet nesezdaných soužití patrný zejména u osob do třiceti let v souvislosti se snížením sňatečnosti. Nejvíce vzrostl počet u osob se středoškolským a vysokoškolským vzděláním, ale stále nejvíce je nesezdané soužití zastoupeno u osob se základním vzděláním. Pro nesezdané partnerství jsou nejčastěji uváděny důvody jako zkouška společného bydlení, prozatímní nepřítomnost dítěte či inklinace k hédonistickému způsobu života, užívat si života bez závazků. Po narození dítěte většinou ženy s vysokoškolským vzděláním uzavírají sňatek, zatímco ženy s nižším vzděláním zůstávají často svobodnými matkami ať už z důvodu nezájmu partnera o společné soužití a výchovu dětí, nebo z důvodu výhod, které svobodným matkám přináší systém sociálních dávek. Významnou roli zde ovšem hraje i nejistá budoucnost či kvalita vztahu s otcem dítěte. Matky též zvažují hledisko, zda jim manželství s příslušným mužem přinese vyšší ekonomický status a finanční zajištění, a pokud tomu tak není, raději zůstanou svobodnými.

Neznamená to však, že by se nesezdané soužití stalo trendem rovnocenným s manželstvím. Přestože počet nesezdaných manželství narůstá, manželství má stále pevnou hodnotu, protože drtivá většina respondentů manželství označuje nejen jako základ a klíčovou podmínku osobního štěstí, ale také jako podmínku normality. Ukazuje se, že sedm z deseti svobodných mladých lidí preferuje před manželstvím soužití na zkoušku, ale jedná se většinou o přechodný stav, který je zakončen buď sňatkem, nebo rozchodem. Impulsem ke vstupu do manželství u párů, které spolu zůstanou, je pak často těhotenství ženy anebo rozhodnutí mít dítě. Co se týče charakteristik, tak sňatek bez zkoušky volí nejvíce praktikující věřící a ti, kteří nevítají změny. Nesezdané soužití volí naopak nejvíce lidé s negativní zkušeností s manželstvím jejich rodičů, která jim ukázala manželství jako rizikovou záležitost.

Výsledky výzkumů ale ukazují, že soužití na zkoušku a větší poznání partnera při společném bydlení nezvyšuje subjektivně vnímanou kvalitu manželství. Podle těchto výzkumů jsou páry, které před svatbou žily v nesezdaném soužití, méně stabilní a mají vyšší rozvodovost než páry, které vstoupily do manželství přímo. Soužití na zkoušku totiž neodhalí vše, zejména ne fakt, jak se partner zachová při situacích, které společný život v různých jeho fázích přináší. Vývoj samozřejmě není bezproblémový a rodina prochází různými krizemi, ať už zákonitými nebo neočekávanými, které mohou souviset s katastrofickými událostmi. Při těchto událostech musí být dosavadní role a zodpovědnosti radikálně změněny, což přináší u jednotlivých členů rodiny různé oběti. Dále se ukazuje, že zjišťování, zda se k sobě partneři hodí, v rámci nesezdaného soužití se stává velkým emočním břemenem pro toho, kdo by se rozhodl, že partner se projevil jako nevhodný. Společné soužití výrazně oba partnery zavazuje, protože oba do vztahu investují jak emočně, tak i finančně a tak je pro ně obtížnější ukončit vztah s partnerem, který se projevil jako nevhodný. Přesto, že oba toto soužití na počátku chápou jako na zkoušku a k ničemu se tím nezavazují, berou pak své nebo druhého rozhodnutí ukončit vztah a odejít jako zradu, s níž se těžko vyrovnávají.

Druhým vlivem, který považuji za důležitý, je přesun od smluvních vztahů k emočním poutům při výběru partnera. Přesto, že vlastní rodina ztrácí kontrolu nad výběrem či namlouváním partnera, výzkumy ukazují, že vliv rodičů má stále podstatný vliv na rozhodování, zda nakonec s partnerem uzavřít manželství či nikoliv. Dále je zde vliv podpory ze strany rodičů, zejména v začátcích manželství. Kromě toho rodina působí na výběr partnera i nepřímo svou výchovou, hodnotami a postoji, které potomkům vštěpovala. To potvrzují i výzkumy, protože respondenti stále deklarují ve výběru partnera určitý konzervatismus s důrazem na rodinné hodnoty, jako dobrý vztah k dětem, zodpovědnost a poctivost, smysl pro rodinný život a tolerance.

Výzkumy ale na druhou stranu ukazují, že mladí lidé vyzdvihují manželství vzniklé na základě romantické lásky a odsuzují manželství, vzniklé na základě materiálních a praktických důvodů. Romantická láska ale vede k přeceňování charakteristik partnera, kvůli kterým ho milujeme a podceňování nebo ignorování charakteristik důležitých pro společný život v manželství. To znamená, že si dnes lidé vybírají partnera na základě zkreslených informací a důsledek se projeví, až láska postupem času ztratí na intenzitě. Při námluvách je pro oba partnery nejdůležitější společné setkávání a oba svůj život přizpůsobují tak, aby si jeden na druhého udělali čas. Po svatbě všechny ostatní předtím zanedbávané oblasti života jako rodina, přátelé, pracovní záležitosti, koníčky a ostatní zájmy nabývají opět své důležitosti a partner přestává být tou jedinou velmi důležitou osobou. Zamilovaní partneři, kteří se berou především na základě přitažlivosti, neberou v potaz důležité okolnosti spočívající ve vzájemné kompatibilitě ve věcech jako, jak společně hospodařit s penězi, jak si rozdělit povinnosti v domácnosti, jak trávit volný čas, jak budovat kariéru v zaměstnání, jak vychovávat děti apod. Na procesu, jestli se o těchto všech věcech dokážou partneři dohodnout, pak záleží, bude-li se počáteční láska této dvojice i nadále prohlubovat. Dojde-li ke zklamání jednoho či obou partnerů nebo k vážnější krizi mezi nimi, začnou hledat štěstí jinde a dochází k rozvodu. Touto strategií je ovšem manželství zranitelnějším, protože se v tomto ohledu nijak neliší od nesezdaného soužití. V tomto smyslu mají kurzy Přípravy na život v manželství hluboké opodstatnění. Vedou totiž účastníky ještě před svatbou k prodiskutování témat, která jsou klíčová pro jejich budoucí soužití. Tím jim umožní včas otestovat, jaké je čekají rozpory a rozhodnout se, zda jsou překonatelné či nikoliv.

Co se týká uzavírání manželství na základě romantické lásky, tak se lidé dnes chovají o něco zodpovědněji než jejich rodiče a uzavření manželství odkládají na pozdější dobu. Ukazuje se ale, že intenzivnější vyhledávání partnera ještě nezaručuje větší kvalitu manželství. Podobně je tomu, pokud člověk má již více zkušeností se společným soužitím a žil s předchozími partnery. Proces výběru by měl brát v úvahu nejen současné, ale i pravděpodobné budoucí charakteristiky partnera, zejména perspektivu vztahu s ním. To ovšem zvyšuje nejistotu výběru a prodlužuje dobu potřebnou k rozhodnutí. Lidé odkládají sňatek do vyššího věku, také proto, aby nejprve uspěli na pracovním trhu. Pak jsou pro potenciální partnery atraktivnější, protože poskytují jistotu vybudování si postavení v zaměstnání, která má rozhodující vliv na životní styl páru, příjmy a socioekonomický status. Načasování sňatku má pak stejnou důležitost jako načasování prvního zaměstnání. Na druhou stranu odkládání sňatku příliš dlouho, zvláště u žen, může zapříčinit, že už nebude z čeho vybírat. S pracovní rolí muže a ženy souvisí i míra nejistoty o budoucích preferencích ženy, týkajících se mateřství a budování kariéry. Pokud žena na mateřství rezignuje a bude se věnovat kariéře, pak oba partneři ekonomicky obstojí i bez manželství a je otázkou, zda i nadále jim sňatek bude připadat jako perspektivní.

Ideální strategií při výběru partnera je hledat jej v komunitách, kde je pravděpodobnost společných zájmů a hodnot. Při společných nezávazných diskusích zjistit, s kým máme podobné představy o společném soužití, a na základě této blízkosti a sympatie si najít k němu cestu. V tom vidím velký přínos v projektu Školy partnerství, pokud jej navštěvují nezadaní partneři. Právě zde může dojít k takovému seznámení.

Jak se postupuje u metody pevného objetí?

Cílem terapie pevným objetím je smíření rodiče a dítěte

Při procesu terapie pevným objetím je cílem probudit vzájemnou empatii, matka zrcadlí to, co dítě cítí. Jak je zaznamenáno u procesu v dokumentu ČT "Mámo táto obejmi mě", Jiřina Prekopová připravuje rodiče, jak mají dítě zrcadlit, což je šance, jak autistické dítě uklidnit. Metoda TPO pracuje s celým systémem rodiny. Často, aby rodič dokázal pochopit své děti, potřebuje se smířit se svými vlastními rodiči. Pokud je dítě předčasně nebo narozené nepřirozeně, nemá příležitost bezprostředně po porodu být s matkou a zažít její mazlení a lásku, řeší se to rehabilitací porodu. Aby byla doma pohoda je potřeba naučit se řešit konflikty v pevném objetí mezi manželi. Skutečně, rozvinutí vzájemné empatie a být jeden pro druhého (rozroudění vzájemné lásky) je v TPO hlavním cílem.

 

Proč se při terapii používá objetí?

Objetí se využívá jako podpora k vyvolání emocí u objímaného. Zvláště u procesu pevného objetí pod imaginací v zastoupení, pomáhá objímanému zatížení objímaným vyvolávat s emocemi spojené zážitky. Zároveň objetí, zvláště u smíření mezi manželi a ostatními autentickými osobami, které se chtějí spolu smířit, pomáhá rozvoji empatie a ke vzájemnému pochopení se mezi objímaným a objímajícím. Objímající cítí přes dotyk obou těl, co se děje v těle objímaného, jeho emoce. To pomáhá značně ke sblížení obou dvou jedinců.

 

Co je emoční konfrontace?

Pokud dítě reaguje agresivně vůči rodiči, vezme jej rodič za tu část těla, která agresi prováděla a znehybní ji, aby v agresi nemohlo dítě dále pokračovat. Kdyby matku dítě bilo rukou, vzala by ho za ruku, což je vše obranná reakce, nikoliv trestání dítěte nebo násilí. Emoční konfrontace není o tom, že by násilí vracel rodič násilím, bil ho, ale usměrnění, nastavení pravidel. Aby dítě chápalo, proč rodič jeho násilnou reakci takto řeší, a co při jeho chování rodič pociťuje, doplňuje rodič s příslušnými emocemi znehybnění slovním komentářem v první osobě - klasickou zpětnou vazbou. "Zlobím se na tebe, když mě koušeš, protože jsem tvoje maminka a kousat mě nebudeš. Přestože mě koušeš mám tě ráda, já to s tebou vydržím. Jen chci, abys věděl, jak mi je, že mě to bolí." Jedná se o nastavení jasných hranic dítěti kultivovanou formou. Pokud rodič nebude takto rozvíjet empatii dítěte a bude podporovat jeho sobectví a necitlivost vůči druhým, může se dočkat toho, že v budoucnu bude dítě jednat necitlivě a bezohledně jak vůči němu, tak i sourozencům a druhým lidem.

 

Porovnání objektivity reportáže o terapii pevným objetím paní Elšíkové v pořadu Reportéři ČT a pana Klímy v pořadu Soukromá dramata

Z mého pohledu byla reportáž v pořadu Reportéři ČT oproti reportáži v pořadu Soukromá dramata objektivní. Reportáže se týkaly Terapie pevným objetím podle etiky Jiřiny Prekopové a kazuistiky Marka Anděla a jeho rodičů. Diváci v ČT měli možnost shlédnout jeho proces a posléze porovnat, jak se mu vede teď. Pak byl dán prostor odborníkům, kteří vnímají TPO jako účinnou terapeutickou metodu a těm, kteří ji neuznávají. Pokud by byl nějaký případ, kde TPO vedená Jiřinou Prekopovou nebo jiným certifikovaným terapeutem TPO byla neúspěšná a dítěti se v současnosti vede hůře, pak by sem patřila a měl by jí být dán prostor. U pana Klímy byl dán prostor k vyjádření pouze případům, u nichž byli autisté objímáni cizími nerodičovskými osobami a měli z toho negativní zážitky s tím, že prošli terapií pevným objetím, což není pravda. Pak byly použity ukázky TPO s Marečkem - jediný autentický případ TPO, ale jeho rodičům ani jemu samému prostor nebyl dán, aby řekli, jak ho vnímají a k jakému posunu nebo regresi u něj došlo. Odpůrci komentovali vytržené ukázky z nafilmovaného procesu, kde dochází k emoční konfrontaci mezi maminkou a Marečkem a kde dostává od ní hranice, co se může dělat a co naopak nesmí. Nebyl dán prostor žádnému terapeutovi TPO, který zná souvislosti a proces v celku, aby vytržené momenty komentoval. Odborníkům, kteří uznávají TPO jako účinnou psychoterapii byl pak dán prostor pouze k obhajobě TPO jako celku. Z mého pohledu byla právě reportáž pana Klímy zmanipulovaná, aby vyzněla, že terapie pevným objetím je něco škodlivého.
Všechny reakce na používání Terapie pevným objetím u dětí s autismem se týkají natočeného procesu TPO z dokumentu "Mámo, táto obejmi mě", který odvysílala ČT. V odvysílané reportáži pana Klímy v Soukromých dramatech na Primě byly zachyceny příběhy a byl dán prostor pouze těm, kteří měli negativní zkušenosti s objímáním od vychovatelů a pracovníků v ústavech za účelem zklidnění, nikoliv s Terapií pevným objetím. Pan Klíma používal natočený proces z ČT, ale na názor manželů Andělových se nezeptal. Naopak v ČT byl dán prostor názoru a zkušenostem těch, jejichž proces byl zfilmován - manželům Andělovým. Domnívám se, co se týče objektivity, tak dokument paní Elšíkové u mě zvítězil nad dokumentem pana Klímy na celé čáře.

 

Vyjádření Jiřiny Prekopové a Jaroslava Šturmy ke kritice procesu s autistickým dítětem, který odvysílala ČT

Terapie autismu je, jak všichni víme, procesem z nejtěžších. Autista se dá těžko srovnávat s jinými klienty. Zabývá se často především neživými předměty a autostimulací. Opakovanou stereotypní stimulací jsou vysoce aktivovány jeho endogenní morfiny, jež ho zklidňují až do stavu závislosti. Je-li mu v tom bráněno, trpí vlastně abstinenčními příznaky (jako při detoxu). Brání se proti novým nabídkám, a tak si sám ztěžuje možnost učení a komunikace s lidmi, kteří jsou nositeli rozmanitosti života. Proto u nich bývá pevné objetí, zvláště to první, někdy tak dramatické. Jde tu o to, aby autistické dítě začalo hledat jistotu a zklidnění ne ve stereotypní stimulaci, nýbrž v kontaktu a vztahu s matkou (anebo jinou primární vztahovou osobou) a skrze ni později i ve vztazích s dalšími lidmi.
Rozumíme znepokojení (či dokonce šoku), které v některých lidech mohlo vyvolat zhlédnutí ukázek pevného objetí s autistickým dítětem v dokumentu „Mámo, táto, obejmi mě“. Na rozdíl od nezasvěceného diváka tohoto dokumentu jsme měli možnost sledovat terapeutický proces v jeho celistvosti a znali jsme kontext chování všech zúčastněných, smysl a cíl terapeutické intervence. Po letech zkušeností z práce s autistickými dětmi jsme nebyli překvapeni bouřlivou reakcí dítěte. Věděli jsme, že tak jako již mnohokrát předtím v průběhu jiných procesů pevného objetí, bude po katarzi následovat zklidnění afektu a námaha a utrpení dítěte i matky budou vykoupeny ztišením a důvěrným a láskyplným objetím, jak se i stalo. Pohled běžného diváka se tu ovšem může od našeho vnímání značně lišit. Divákův pohled je více zaměřený na detail, my více vnímáme celek. Není pak divu, že některé diváky mohl vyděsit pohled na matku ležící na svém křičícím a vzpouzejícím se dítěti a že se snad některým mohla i vynořit představa rodiče týrajícího své dítě. My jsme však viděli matku, která bojuje nikoli proti svému dítěti, ale s ním a za ně, aby je vysvobodila z patického strachu z kontaktů a vztahů a uchránila útěku k stereotypním sebestimulacím. Pro klid případných obav diváka dodáváme, že matka v průběhu terapeutického procesu neležela na dítěti plnou vahou, ale vždy jen tak, aby zabránila jeho útěku. V žádném případě však nedopustila jeho bolest či zranění. S rodinou jsme dodnes v kontaktu, i po čtyřech letech od terapie potvrzuje zřetelné zmírnění obtíží dítěte a v souvislosti s tím i zlepšení kvality života celé rodiny.

Co je Kurs efektivního rodičovství krok za krokem a z čeho vychází?

Projektem efektivního rodičovství se zabýváte už několik let. Můžete vysvětlit jeho hlavní principy?

Jedná se o ucelený systém výchovy, který vychází z psychologie Alfréda Adlera a jeho žáka Rudolfa Dreikurse, a to konceptu pozitivní výchovy dětí k samostatnosti a zodpovědnosti.

Principem této výchovy je, že dítě za podpory rodiče učí řešit problémy a domýšlet důsledky svého chování. Způsob podpory rodiče nespočívá v udělování rad nebo vymýšlení hotových řešení za dítě, ale ve vedení dítěte, aby si našlo řešení samo. Dále je třeba dítě přivést k tomu, aby samo domýšlelo možné následky toho, jak se zachová, a neslo si tak za své chování odpovědnost. Při efektivním rodičovství se místo trestů využívá metoda logických důsledků, která je založena na volbě dítěte z možností, které se nastaví. Možnosti nastaví buď rodič tak, aby maximálně respektovaly potřeby jak dítěte, tak rodiče a byly v souladu s rodinným řádem nebo nechá navrhnout možnosti dítě samotné opět tak, aby vyhovovaly potřebám obou stran. Používání této metody vede k tomu, že děti v budoucnosti dokážou nejen respektovat druhé, ale být i odpovědné za svou volbu a tím i chování.

Dalším principem této výchovy je vytváření pozitivního vztahu mezi rodičem a dítětem, mít dítě rád a to bezpodmínečně, ať je jakékoliv. Vztah k dítěti prohlubujeme tím, že se mu věnujeme a trávíme s ním dostatek času při společném hraní, povídání a sdílení zážitků. Kromě toho může rodič dítěti dávat najevo svou lásku úsměvem, pohledy, slovně, pohlazením i častým objetím. Mezi základní principy patří i budování vzájemné důvěry tím, že rodič dítěti naslouchá a respektuje jeho názor. Rodič by měl připustit diskusi, vysvětlovat svá rozhodnutí a nepoužívat stále jen příkazy, nadávání, nálepkování, urážení, kárání, nenaslouchání a odmítání názorů a pocitů dětí.

Důležitým principem je i všímání si pozitivních rysů chování skrze povzbuzování a vyhýbání se kritizování a poukazování pouze na chyby. Klasickým příkladem našeho zaměření se pouze na chyby jsou tři početní příklady, přičemž v jednom z nich je chybný výsledek. Typická reakce rodiče je: „Máš to špatně“, „Máš tam chybu“ nebo „Přepočítej si to znovu“. Pokud by rodiče měli být objektivní, pak jejich reakce by měla být tato: „Dva příklady se ti povedly spočítat, jsou dobře, jeden je třeba opravit.“ To znamená, dvě třetiny úkolu jsou správně a pouze v jedné třetině úkolu je chyba. Chyby neznamenají něco negativního, ale jsou příležitostí ke zlepšení. Slouží k zamyšlení, jak to udělat příště jinak, aby k chybám nedošlo. Rodič má přijímat dítě takové, jaké je, a dávat mu důvěru, aby si mohlo vyzkoušet činnosti, které chce dělat. Přitom si všímá jeho pokroků a úsilí tak, aby dítě mělo možnost zažít úspěch a tím rostlo jeho sebevědomí.

 

S jakými výchovnými problémy rodiče do kursů nejčastěji přicházejí?

Do kurzu přicházejí většinou motivovaní rodiče, kteří chtějí získat návody, jak svou výchovu změnit, protože jimi používané metody nefungují nebo nechtějí opakovat chyby svých rodičů. Uvědomují si, že chyba není pouze v dítěti, které neposlouchá, ale že na to nejdou vhodným způsobem. Chtějí svou výchovu změnit, ale nevědí jak. Cítí, že při výchově jednají spíše intuitivně a jsou silně ovlivněni určitými negativními vzory, jak byli vychováváni oni sami.

 

Mohl byste popsat, co jim v takovém případě doporučujete?

Na kurzu vedeme rodiče k tomu, aby reflektovali způsob, jak děti vychovávají a k čemu to vede. Většina rodičů používá autoritativní výchovu a jednají s dětmi jako vládci. Děti musí dodržovat striktní pravidla a řád, od nichž se nesmí za žádnou cenu odchýlit. Při této výchově rodiče používají zejména fyzické, ale i psychické tresty, které spočívají v odnímání lásky a přijetí tím, že pošlou děti za dveře. Děti jsou kromě trestů ovlivňovány i výhrůžkami nebo odměnami za dobré chování. Rodiče dětem říkají, že je budou mít rádi pouze, když udělají přesně to, co od nich vyžadují. Častou reakcí na autoritativní jednání rodiče je to, že se dítě rodičům mstí. To se může projevit tak, že když rodič dítě za něco plácne nebo jej vykáže místnosti se slovy „Přijď, až se uklidníš“, dítě rodiče také plácne nebo odejde uraženě do svého pokoje se slovy: „Seš  zlej a nemluvím s tebou.“

Doporučujeme rodičům, aby se v případě, že se jim chování dítěte nelíbí, soustředili na své pocity a popsali, co s nimi chování dítěte dělá. Toto sdělení se soustřeďuje na ně samé a nikoliv na dítě. Vyjadřuje, co rodič cítí, ale neobviňuje. Je třeba se zaměřovat na chování dítěte - na čin, nikoliv na obviňování dítěte jako osoby.

Rodiče si na kurzu tyto principy efektivní výchovy osvojují pomocí případových studií a poté si je nacvičují pomocí hraní rolí, aby je používali, co nejpřirozeněji.

 

Máte vzhledem ke svým zkušenostem s efektivním rodičovstvím za to, že jde o účinnou metodu, která rodičům skutečně pomáhá?

Z hodnotících dotazníků u kurzu máme vesměs pozitivní ohlasy. Už jenom rozpoznání, jaké rodič dělá při výchově chyby a k čemu můžou vést, je velkým přínosem. Samozřejmě jsme si vědomi toho, že změna zakořeněného stylu výchovy, který rodič používá, je během na dlouhou trať. I čím je dítě starší a již zná obvyklé reakce svého rodiče, je pro něho jakákoliv změna překvapením a neví, jak má na ni reagovat. Rodičům proto doporučujeme, aby se svůj způsob výchovy nesnažili změnit ihned najednou, ale měnili jej po jednotlivých krocích. Taktéž, aby dětem vysvětlili, jak a proč chtějí svůj způsob výchovy změnit: „Ode dneška vás už nebudu bít a nebudu vás vyhazovat za dveře.“ Je pravdou, že rodič ve hněvu sklouzne zpět ke svým zakořeněným metodám, ale stále má příležitost začít znovu. Důležité ale je, že když rodič udělá chybu, měl by se dokázat za ni dítěti omluvit. Tím učí dítě, že každý může dělat chyby. Zásadní ovšem je, že se za ně druhému omluví, poučí se z nich a bude se snažit se jich příště vyvarovat.

  

Ani efektivní rodičovství asi nefunguje na všechny děti stejně, co doporučujete v případě, že metoda efektivního rodičovství selhává?

Problémy dětí nemusí spočívat pouze ve stylu výchovy dítěte, ale mohou mít i hlubší kořeny. Pak rodičům doporučujeme systemickou terapii. My máme s manželkou i výcvik v Terapii pevným objetím podle Jiřiny Prekopové, takže můžeme rodičům pomoci i individuálně. Máme zkušenosti, že aby byl rodič citlivější ke svému dítěti, musí se nejprve smířit se svým rodičem a vyrovnat se s tím, co si sám od svého rodiče zažil. Pak porozumí sobě samému a svému dítěti a může začít něco měnit. Problémy se většinou nesou z jedné generace na další.

Jak pomoci prvnímu dítěti vyrovnat se s narozením sourozence?

Máma, táta a dítě – to už je rodina. Jak se tyto jejich přehledné vztahy změní, když se má narodit druhé dítě? Zůstane někdo ze členů rodiny novinkou nezasažen? A kdo se se změnou bude srovnávat nejhůře?

Pro rodiče změna už nebude taková jako u prvního dítěte. Na pokles příjmu, kdy jde jeden z rodičů na rodičovskou dovolenou, jsou už zvyklí. Přerozdělení kompetencí v péči o dítě a domácnost a značné zredukování dřívějších volnočasových aktivit a času pro sebe, ať společného nebo každý zvlášť, je již zaběhnuté. Otec si už zvykl i na to, že má žena na něho méně času, a že je mnohem unavenější, než byla dřív, když dítě neměli. Největší změnu to přinese prvnímu dítěti. Najednou končí doba, kdy se ostatní věnovali pouze jemu a nyní se musí o pozornost dělit. Někdy si dítě může myslet, že pro rodiče nebylo dost dobré, nebo že už ho nemají tak rádi.   

Často se hovoří o „sesazení z trůnu“ – co podle Vaší zkušenosti starší děti s příchodem sourozence prožívají? Jde jen o negativní pocity, žárlivost?

Ačkoliv dítě nechápe, co to konkrétně bude znamenat, až se sourozenec narodí, je nutné ho na tuto velkou změnu předem připravit. Dítě především dostane předem informaci, že maminka půjde do porodnice a vrátí se s miminkem. Dítě by mělo zažít, že se rodiče těší na miminko, ale přitom se nezmenší jejich láska k dítěti. Žárlivost a pochybnosti se projeví většinou až po porodu. Dítě vidí, kolik času a péče dávají rodiče miminku a reálně zažívá, že se s miminkem musí dělit o jejich pozornost. Slyšel jsem i o reakci, kdy se dítě maminky zeptalo: „A kdy už půjdeme miminko do porodnice zase vrátit?“ Proto by rodiče neměli prvorozené dítě po narození miminka odhánět, aby nerušilo a šlo do jeho pokoje či hrát si někam pryč, ale spíše by se měli snažit zapojit ho při péči o miminko. Můžou ho například požádat, aby přineslo krém, pomohlo s oblékáním a přitom ocenit jeho pomoc. Také si musí najít čas, zvláště maminka, který stráví pouze s prvorozeným dítětem, například když miminko spí, aby dítě pocítilo, že je pro ni stále důležité.

Ohrozí narození sourozence dosavadní vztah mezi rodiči, popř. matkou a starším dítětem? Ztrácí se něco mezi nimi? A jsou jednorozené děti také v něčem vůči dětem s více sourozenci zvýhodněné?

Velkou nevýhodu mají v tomto prvorození, pokud rodiče počnou miminko záhy po jejich narození. Ideální rozestup je dva až tři roky. Pokud se miminko narodí v období přibližně do jednoho a půl roku dítěte, během procesu přilnutí a navazování důvěry k matce, může dítě brát odchod maminky do porodnice jako, že ho opustila a zradila. Tato delší separace může způsobit i narušení vztahu mezi nimi. Nejedná se o trvalé narušení vztahu, protože tento traumatický zážitek může být později překonán láskyplným milujícím zacházením a zážitkem přijetí ze strany maminky. Vnímání miminka, jako příčiny odchodu maminky do porodnice, může být o to bolestnější z hlediska zmíněného „sesazení z trůnu“. V tomto mají jedináčci velkou výhodu, protože nemají důvod přemýšlet o tom, proč došlo k tomu, že ho rodiče mají méně rádi, což prvorození vyvozují z poklesu pozornosti a času, který dítěti rodiče věnují. S tím souvisí i odstavení od kojení, které by nemělo být spojováno s narozením miminka.

Jaký vliv má na celou situaci pohlaví dětí a jejich kombinace – jsou např. starší sestřičky méně žárlivé, nebo druhorozený bratr starší sestry může sestru v očích rodiny více zatlačit do pozadí? A ovlivňuje situaci také věk dětí?

Pohlaví má v tomto vliv pouze v případě, pokud dítě vycítí z chování nebo dokonce i ze sdělení, že rodiče toužebně očekávali pohlaví, které se u miminka konečně naplnilo. Potom se může stát i „systemický zádrhel“, že druhorozený přeskočí prvorozeného a prvorozený se bude cítit vyloučený a nepřijatý a tuto nespravedlnost si ponese do života. Je velmi pravděpodobné, že bude svým chováním tuto křivdu, jež se mu stala, připomínat. Zejména to naruší vztah mezi oběma sourozenci, čehož příkladem je příběh Jákoba a Ezaua. Smířili se až v dospělém věku poté, co Jákob uznal jeho prvorozenství a omluvil se mu.

Jak je tomu v rodinách, kdy druhé dítě má matka, popř. otec, s jiným partnerem?

Tam je to hodně těžké, protože dítě z původní rodiny má mít přednost u rodiče před novým partnerem. Pokud mu toto místo nebude dáno, bude s „nezvaným nováčkem“ o své místo u rodiče bojovat. Budou tam konflikty a napjaté vztahy. Potřebuje, aby mu nový partner dal svým chováním najevo, že přišel až jako druhý a místo, které dítěti u rodiče patří, mu nechce brát. Také prvního partnera rodiče by neměl nikdo z rodiny znevažovat, protože dítě ho začne svým chováním podvědomě bránit. V případě, že se z nového vztahu narodí miminko, často nový partner dává přednost dítěti „své krve“ a straní mu. O to více se bude prvorozený svým chováním připomínat nespravedlnost, která se mu tímto děje. Snažíme se na tyto záležitosti upozorňovat v kurzech „Škola lásky“ a „Jdeme společně“, kdy je třeba si pozici vyloučeného uvědomit a vcítit se do něho, jak se mu asi daří. Pokud jsme byli tím vyloučeným my sami, pracujeme v kurzech i v terapii na tom, aby se člověk s tím, kdo mu křivdu způsobil, smířil. Důležité je nepřenášet toto ublížení svým chováním dále na své děti.

Má narození druhého dítěte výrazný vliv na praktický chod domácnosti? Do jaké míry je na místě se miminku „přizpůsobit“ a vést k tomu i starší dítě? Je možné a vhodné případná omezení staršímu dítěti nějak kompenzovat a jak?

Aby děti pocítily, že být starší přináší i výhody, je dobré kromě povinností a nároků na odpovědnost zavést i privilegia. Mezi privilegia patří například: chodit později spát, od určitého věku, většinou je to spojeno se začátkem docházky do školy, dostávat kapesné, moci být déle venku atd. Pokud staršímu dítěti koupíme nějakou věc vzhledem k jeho věku, měli bychom to dodržet i u mladšího dítěte a koupit mu ji teprve až dosáhne stejného věku. Důležitým momentem, jak jsem již zmínil, je odstavení od kojení. Toto odstavení je dobré spojit například s jeho narozeninami a připravovat ho na to, že se to stane, několik měsíců předem. Bude to důležitý okamžik v jeho životě, kdy přestává být miminkem a stává se dítětem. Může to být spojeno i s rituálním dárkem, u dívek velká panenka a u chlapců například velké auto. Tento rituál, kterým se miminko stává dítětem, je ovšem nutné provést u dětí v rodině ve stejném věku, protože se mezi sebou porovnávají a pro všechny z nich by to mělo být stejné. Podobně to můžete udělat i s přestěhováním dítěte do vlastního pokoje. Podstata tkví v tom, že dítě je připravováno na to, že nejde o újmu, že o něco přichází, ale o privilegium, kterým naopak dostává. Přitom je třeba si dát pozor, aby věci přicházely v pravý čas, abychom dítěti nenaložili více, než je schopno v určitém věku unést.

Říká se, že rodiče druhé dítě už tak „neprožívají“, zatímco první je zase „pokusným králíkem“ rodičovských omylů. Je to pravda? Bývají rodiče, matky napodruhé klidnější a zvládají druhé dítě lépe?

Je tomu tak a je to logické, že člověk už ví, do čeho jde. Co se osvědčilo, zopakuje, a co se ukázalo být chybou, tak tomu se vyhne. Čím je člověk starší, tím je zkušenější, ale na druhou stranu méně odolný vůči stresovým situacím. To znamená, že ho některé věci nepřekvapí, ale daleko více unavují, má méně trpělivosti. 

Nakolik hrají v rozhodování o druhém dítěti v rodině finanční otázky a nakolik jsou podle Vašeho pohledu obavy z přílišného finančního zatížení rodiny adekvátní?

Myslím si, že finanční otázky nejsou tak zásadní. Důležitý je vzor z původní rodiny a předsevzetí o počtu dětí, na němž se partneři spolu dohodnou. Druhé dítě už není tak finančně náročné, protože spoustu věcí podědí a nové věci se nemusí pořizovat v takovém rozsahu jako u prvního. Jako důležitější než finance vnímám ochotu věnovat se dítěti a možnosti sladit zaměstnání s rodinou. Hodně lidí vnímá, a společnost toto vnímání svými postoji podporuje, že rodičovská dovolená je na úkor praxe a rozvoje v zaměstnání. S tím je spojen i čas věnovaný dítěti, protože narozením dalšího dítěte se tento čas jeho bezprostřední závislosti pro rodiče prodlužuje. Čím je dítě starší, tím by mělo být samostatnější a asistenci rodiče při rutinních činnostech tak méně potřebovat. Neznamená to ale, že mu bude rodič věnovat méně času. Jde spíše o vnímanou kvalitu tohoto času, protože starší dítě je větším „parťákem“ a můžeme s ním dělat věci, které souvisí s našimi koníčky, a které nás i více naplňují. Je velký rozdíl v tom, učit dítě lyžovat a v tom, že s ním závodíme, kdo bude dole první.

LN 1.6. Rodičovská dovolená pro muže povinně: ano, či ne - plná verze příspěvků

Reakce na čtvrté opatření Desatera Oranžového klubu: Navrhujeme uzákonit povinné dělení rodičovské dovolené mezi otce a matku. Zaměstnavatelé si musí zvyknout, že nejen žena je „nespolehlivou“ zaměstnankyní s „rizikem“ rodičovství.

Já jsem proti jakémukoliv uzákonění. Ať se oba partneři rozhodují ohledně rodičovské dovolené podle toho, jak to cítí, jaké mají dispozice a jaký měli vzor ve své rodině. Dnes mají oba rodiče možnost se rozhodnout, k čemu tíhnou, zda půjde na rodičovskou dovolenou otec nebo matka, nebo se během ní spolu vystřídají. Jako důležité vidím to, že nejsou limitováni ekonomicky. To znamená, že díky rodičovskému příspěvku mají k dispozici prostředky, které mohu použít pro sebe jako náhradu mzdy, když jeden z nich chce zůstat s dítětem doma a intenzivně se mu věnovat, nebo za tyto prostředky si mohou pořídit nějakou službu zajišťující hlídání a věnovat se kariéře. Samozřejmě, že pro vývoj dítěte je lepší, když se mu během prvních roků života intenzivně jeden z nich věnuje a výzkumy týkající se přilnutí ukazují, že v prvním roce života je pro dítě zásadní přítomnost matky a poté pro jeho sociální rozvoj pomáhá poznávání světa s otcem. Nelze však rodičům nakázat, jak to mají dělat, když k tomu nemají dispozice.

Jako psycholog souhlasím s tím, že je pro dítě z hlediska vzorů a identity důležitá i role otce, protože připravuje dítě na život ve společnosti. Děti, jež jsou s otcem častěji v kontaktu, než je dosavadní praxe, kdy tráví celou rodičovskou dovolenou s matkou, jsou lépe připraveny na zvýšené nároky mimo rodinu a je jim více usnadněn vstup do prostředí mimo rodinu. Chci ale upozornit, že pro raný vývoj dítěte je primární osobou matka. Matka už tím, že se dítě během těhotenství vyvíjí v její děloze a je s ní tak v bezprostředním kontaktu, je zpočátku jeho vývoje pro dítě nejbližší a nejdůležitější osobou. Pokud matka jako nejbližší osoba, která dává dítěti pocit důvěry a bezpečí nefunguje, je nahrazena jinou blízkou osobou, ke které se dítě upne, ale znamená to již pro dítě traumatický zážitek. Proto jsem i proti tomu, aby se rodiče střídali v pěči o dítě během prvního roku života dítěte. Kolem osmého a čtyřiadvacátého měsíce,života zažívá dítě období separační úzkosti, kdy prožívá strach z odloučení od matky, protože se domnívá, že jakmile maminka zmizí z jeho obzoru a nevidí ji, tak že se dítěti ztratí nadobro a již se s ní nikdy nesetká. S tím souvisí i institucionální péče o děti do tří let, protože dítě má strach z cizích lidí a nechápe, proč blízká osoba, na kterou se mohlo dosud spolehnout, ji odkládá někam pryč. Kromě Bowlbyho koncepce attachmentu toto potvrzují i Matějčkovy výzkumy citové deprivace u dětí. V terapii u dětí pak pracuji s rehabilitací těchto traumatických zážitků, kdy se znovu navazuje jistota a důvěra, která měla být navozena emočním přilnutím k matce během raného vývoje.
Souhlasím s tím, že matku během raného vývoje, pokud ji to okolnosti nedovolují nebo k tomu nemá dispozice, může nahradit někdo jiný, kdo k tomu má ochotu a předpoklady. Ale už to vnímám jako miřádnou záležitost. Setkal jsem se ve své terapeutické praxi s případy u žen, které měly problémy se svým mateřstvím, protože jejich matka se například po půl roce vrátila zpět do školy studovat a domů jezdila na víkendy a o dítě se během týdne starala babička. Z tohoto důvodu jsem i proti institucionální péči o děti do dvou let věku dítěte. Poté, do tří let věku, bych posuzoval vhodnost institucionální péče u každého dítěte individuálně, podle jeho sociální zralosti. Netvrdím, ale že pokud rodiče dají dítě např. do jeslí dříve, je vše ztraceno, protože láskyplnou péčí a přijetím dítěte během jeho dalšího vývoje lze tento hendikep dohnat.
Jinak souhlasím i s tím, že bych současný model také zachoval. Jako důležité vidím, že se rodiče mohou rozhodnout, zda upřednostní dva, tři nebo čtyři roky rodičovské dovolené, podle toho, jak to cítí, že je to pro ně a pro jejich dítě nejlepší. Jako nejhorší variantu vnímám, kdyby na ně byl vyvíjen ekonomický tlak a oni, protože by jej nedokázali ustát, by byli nuceni jít do práce dříve a zkrátili o tuto dobu čas, který chtěli věnovat bezprostřední intenzivní péči o své dítě. Nesouhlasím s tím, že dlouhá rodičovská má  pro matky spíše negativní efekt. Vždyť žena si díky tomu, že pobírá rodičovský příspěvek může zvolit tak dlouhou rodičovskou, jak bude chtít. Jediným limitem je to, že zaměstnavatel je povinen držet jí místo maximálně tři roky. Ale zapomíná se na to, že oba rodiče se mohou libovolně, jak budou chtít, během rodičovské dovolené vystřídat. Je dobré, že systém umožňuje rodiči, který chce být doma s dítětem, že s ním může být a pobírat rodičovský příspěvek až čtyři roky. Rodič, který nechce být s dítětem doma, může zvolit nejkratší, tedy dvouletou dovolenou a za rodičovský příspěvek si může zaplatit někoho, aby mu dítě, když je v práci, pohlídal. To znamená, že oba rodiče, pokud chtějí, mohou jít co nejdříve pracovat a současný model rodičovské dovolené jim umožňuje, že nepřijdou ani o rodičovský příspěvek, protože rodič si může na rodičovské dovolené přivydělat, kolik chce. Vnímám tento model oproti jiným zemím jako velmi dobrý, umožňuje rodičům široké možnosti, jak si to nastavit a nejsou přitom ze strany státu nijak omezováni.
Jako limitující, a s tím souhlasím, je příležitost skloubit rodičovství a kariéru po ukončení rodičovské dovolené. Tady bych také uvítal daňovou podporu zaměstnavatelům, aby bylo výhodnější zaměstnávat na zkrácené úvazky. A když už jsme u genderové problematiky, tuto příležitost, pracovat na kratší úvazek, by zajisté uvítali oba rodioče, tedy nejen ženy, ale i muži. To by rodičům, pokud se tak spolu dohodnou, pomohlo dělit se o péči o děti a domácnost rovnoměrně, a děti by mohly trávit i více času s oběma rodiči najednou. Chápu, že je toto řešení nevýhodné pro stát, protože by pak vybral mnohem méně na daních vztahujících se k těmto zaměstnancům.
Trvám si na svém názoru, že změna blízké osoby během raného vývoje dítěte, je pro dítě škodlivá. Neříká to pouze Bowlby, ale i Spitz, Ainsworthová a Erikson. Spitz uvádí, že během šestého až osmého měsíce věku, dítě začíná rozlišovat známou a cizí tvář a začíná dávat najevo úzkost při odloučení od známé osoby. Jestliže si dítě vytvořilo úzký vztah k blízké osobě a ten je přerván, dochází k depresi založené na ztrátě pouta. Z výzkumů Ainsworthové vyplývá, že vztah dítěte k matce je zdrojem pocitu bezpečí a jistoty pro dítě, který se projeví zejména ve stresové situaci. Také Erikson hovoří o důležitosti navázání důvěry dítěte k tomu, kdo o něj pečuje v počátečním období života.
Je mi líto, ale tyto záležitosti mohou podchytit pouze dlouhodobé výzkumy, kdy je vývoj konkrétní osoby sledován až do dospělosti. Ale i při těchto výzkumech je obtížné ošetřit vliv dalších faktorů, které mohou výsledky zkreslit. V psychologii, pokud se jedná o budoucí vývoj jedince, je provádění výzkumů mnohem náročnější než v sociologii. A to je i moje odpověď ke skandinávským výzkumům. Mé závěry vychází z kazuistik z mé terapeutické praxe, kdy mě vyhledávají právě klienti u nichž problém nastal a mají ochotu a potřebu jej řešit.
Jinak názor prof. Matějčka k jeselské péči je u odborné veřejnosti všeobecně znám.Dospěl k tomu, že je pro vývoj dítěte příznivější, je-li o něj do tří let pečováno blízkou osobou v rodině a teprve poté, je pro něj prospěšná institucionální péče. A porovnávat prospěšnost péče v rodině s institucionální péčí na základě proměnné "úroveň vědomostí", pokud se jedná o budoucí fungování jedince v dospělosti, zejména v partnerské a rodičovské roli, vnímám jako zavádějící.
Já souhlasím s tím, aby stát udělal prorodinná opatření po skončení rodičovské dovolené, ale rozhodně jsem proti tomu, aby se omezovaly nastavené parametry. Vláda již snížila výši rodičovského příspěvku u rodičů, kteří se rozhodli pro tříletou dovolenou, aby srovnala výši jejich podpory s dvouletou a čtyřletou dovolenou. Jsem především pro prorodinná opatření, která zlepší skloubení práce a péče o rodinu po návratu z rodičovské dovolené. Ale obávám se, že to celkovou porodnost stejně nezvýší. Je fakt, že to může mít vliv na rodiče, kteří chtějí mít děti a své rodičovství kvůli zatím nepříznivým podmínkám odkládají. Nepřiměje je to ale k rozhodnutí mít o jedno či dvě dětí více, než původně plánovali. Tyto vzory a plány, kolik budou mít dětí jsou spojeny s určitou tradicí a posláním člověka děti zplodit podobně, jak to znají ze svých rodin a automatického přenášení této tradice z generace na generaci. A jsme zpátky u psychologického tématu. Co si jako děti zažili ve vlastní rodině? Byla to láska, přijetí a bezpečí? A jaké si nesou zkušenosti a vzory svých rodičů, jak se mají chovat jako rodiče a jako partneři? Nejsou jejich zkušenosti takové, že se rodičovství či manželství obávají?
 
 

 

 

Otázky ke kurzu Škola lásky v rodině

Jaký je zájem o kurzy podle etiky PhDr. Jiřiny Prekopové? Jak tuhle kontroverzní psycholožku vnímá většina Čechů?

Podle mého názoru zájem roste. Jiřina Prekopová od roku 2010 vyškolila u nás již okolo stovky lektorů kurzu podle její etiky.  Všechny kurzy Škola lásky v rodině, které pořádalo od počátku roku Centrum pro manželství, o.s. se naplnily. Zájem o kurzy roste možná také proto, že se rozproudila dost vyhraněná diskuse po odvysílání dokumentu Mámo, táto, obejmi mě.  Veřejnost se pak rozdělila na příznivce a odpůrce terapie pevným objetím u dětí postižených autismem.  Přitom valná část odpůrců nezná celou šíři jejího zaměření a kritizují ji jako celek. Terapie pevným objetím u dětí a ještě k tomu autistů je pouze malá část toho, kde pomáhá. Převážná část terapie je zaměřena na dospělé osoby, ať už jde o smíření partnerů nebo procesy pod vizualizací.     

 

S jakými nejčastějšími problémy účastníci přicházejí, co chtějí řešit?

Nejčastější problémy se týkají výchovy dětí, pak teprve komunikace mezi partnery. Přitom právě tam je podle mě příčina všech problémů. Děti se většinou učí od svých rodičů podle toho, jak se k sobě navzájem chovají a jak řeší konflikty. S touto odpozorovanou výbavou, pak samy komunikují a řeší konflikty jak s rodiči, tak mezi sebou. Jakmile si rodiče uvědomí, jaký dávají dětem vzor, jsou na dobré cestě to změnit.

 

Co Vás následně nejvíce potěší, co je odměnou za Vaši práci?

Asi největší odměnou je pro mě, když se během nácviku emoční konfrontace mezi partnery podaří, že se najednou vcítí do sebe navzájem a pochopí se. Tím se i sblíží a dokážou si i leccos odpustit.  Potřebují se ujistit, že jsou tím druhým milováni, že jsou pro něj důležití, a že mu na nich záleží.

 

Kde obecně jak partneři a rodiče děláme největší chyby?

Konflikty, kdy každý z partnerů prosazuje svůj pohled na věc, aniž by se na to podíval očima toho druhého, vedou vzájemnému zraňování a odcizení se sobě navzájem. Hodně záleží na tom, jaké jsme měli vzory v osobě otce a matky a co za zranění si z původní rodiny neseme. Právě my muži musíme na rozvoji empatie hodně pracovat.

 

Aplikujete sám doma vše, co přednášíte? Jde to snadno, nebo také občas chybujete, tzv. ulítnete, ať už ve vztazích s partnerkou, s dětmi?

Snažím se. I já občas udělám chybu, jak směrem k manželce, tak k dětem. Vzory z rodiny, zvláště ve stresu a emočně vypjatých situacích nakonec převládnou nad předsevzetími. Důležité pro mě je, si to uvědomit, omluvit se, a pracovat na tom, aby se to už nestalo. Nejhorší by bylo, kdyby člověk ustrnul a odmítal na sobě pracovat s tím, že já už jsem takový a ostatní se s tím musí smířit a přizpůsobit se. Takového člověka je těžké mít rád.


Otázky dospívajících

1/ Proč jste se rozhodl být psychologem?

Nejprve jsem studoval techniku, ale ve čtvrtém a pátém ročníku jsme měli předměty související s řízením podniku. Tehdy mě škola začala bavit a to nejvíce předmět personální řízení, který je o lidech, tedy o pracovnících, metodách jejich získávání, výběru, motivaci, odměňování a vzdělávání. O tom pak byla i moje diplomová práce, kterou jsem měl možnost dělat spolu se stáží v podniku Škoda – Auto v Mladé Boleslavi. Při ní jsem zjistil, jak důležitá je pro práci s lidmi psychologie, a proto jsem se rozhodl po skončení techniky pokračovat na sociologii a pak i psychologii. Tam mě nejvíce bavila psychologie práce a psychodiagnostika. V té se pomocí testů odhaluje, jaké má člověk vlastnosti, temperament, motivaci a další charakteristiky pro výkon určitého povolání. Pomocí takových testů může psycholog doporučit, pro jakou školu má daný člověk největší vlohy, které povolání by mu nejvíce sedělo tak, aby ho bavilo a byl při jeho výkonu spokojený. 

 
2/ S jakými problémy se u mládeže setkáváte?

Asi nejčastější otázka, kterou mladí řeší, je hledání identity. To je odpověď na otázky: Kdo jsem, kam jdu, s kým a proč? Nejvíce se to týká právě volby školy a povolání. Časté jsou i problémy v rodině, když si člověk nerozumí s rodiči, sourozenci nebo je svědkem konfliktů mezi rodiči, které se ho zdánlivě netýkají, ale velmi citlivě je vnímá. Další problematickou oblastí je škola – vztahy se spolužáky, učiteli, problémy s učením. Velmi bolestivě je vnímána zrada mezi kamarády u chlapců a narušená důvěra, až žárlivost u přátelství mezi dívkami.

  
3/ Jak byste poradil klukovi, který si nerozumí se svými rodiči?

Asi nejlepší je vžít se do jejich kůže a uvědomit si, jaké těžkosti mají, že většinu toho, co nedělají tak, jak by měli, nedělají úmyslně, ale jsou nedokonalí. Samozřejmě úlohou dětí není řešit problémy za své rodiče, to dětem nepřísluší. Ale vzájemné porozumění a vcítění se do sebe navzájem velmi pozitivně proměňuje vztahy. Hodně to souvisí i s pohledem na druhé. Když na nich budu hledat pouze chyby a budu je pořád kritizovat, budou mít pocit, že je neberu a nemám je rád. Pokud na nich naopak budu hledat jejich dobré vlastnosti a všímat si toho, v čem jsou dobří, budou pociťovat přijetí a zažívat uznání. Ideální by bylo, kdyby rodiče šli v tomto pozitivním náhledu na druhé dětem příkladem a učili je tomu.  

4/ Co je pro Vás největší odměnou ve Vaší práci?

Jako v každé pomáhající profesi je velkou odměnou, když člověk dokáže druhému pomoci vyřešit jeho problém, ale to se ne tak často povede. Velkým povzbuzením je i to, že se člověk při řešení problému o něco posune, třeba i o malý krůček, na cestě k řešení. Velmi se mi v tomto líbí příměr, který může platit i u lékařské profese, že člověk může druhého potěšit vždycky, pomoci se podaří občas, ale vyléčit zcela, se zdaří pouze málokdy.    

5/ Kde berete energii a sílu?

Hodně mi pomáhá víra, že na věci v životě i v povolání nejsem sám, ale Bůh je se mnou. Asi nejvíc si jeho přítomnost uvědomuji ve vztazích s druhými lidmi, když mi lidé vyprávějí o svých osudech a těžkostech, které zažívají. Boží přítomnost vnímám pak i v přírodě, kam chodím relaxovat. U nás v Polabí, kde žiju, jezdíme hodně na kolech a bruslích, ale mám moc rád i hory, sníh a lyže.

6/ Poradíte klukům, jak zůstat normální v této době.

Jako důležité vnímám zpytování svědomí a uchování si měřítek a hranic tam, kde je mám zakotvené. Okolní společnost mě může hodně tlačit k tomu tyto měřítka i hranice pozvolna posouvat. A najednou si uvědomím, že jsem se dostal tam, kde to je už nepřijatelné. Hodně mi pomáhá přemýšlet o různých situacích, které zažívají jiní a přemýšlet o tom, jak bych se zachoval já. Když to mám promyšlené dopředu tak, až se do takové situace dostanu, už mě to nezaskočí, a já budu jednat podle svého svědomí a hranice i měřítka zůstanou tam, kde je chci mít.

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode